Xindl X: Věděl jsem, do čeho jdu

„Těší mě. Můžeme zůstat stát? Kdybych si sedl, už se nezvednu,“ uvítá mě, zatímco si srovnává bederní pás, nakřáplým hlasem Xindl X. Člověk, který si ve svých textech dokáže dokonale hrát s češtinou. Člověk, který si díky koncertům zničil zdraví. Známý český písničkář a scénárista právě odběhl ze zvukové zkoušky svého březnového koncertu. Nemáme moc času, na rozhovor s ním čekají i další. Je v kurzu.

Xindl X

 PŮVODNĚ PUBLIKOVÁNO NA WWW.ZAPNIMOZEK.CZ DNE 29. KVĚTNA 2012

Xindle, máte za sebou koncertní turné. Jak nové písně posluchači přijali?

Zatím moc necítím výrazné rozdíly v reakci na nové písničky a staré písničky. Myslím, že je to kompaktní a funguje to dobře. Samozřejmě nejvíc lidé reagují na ty, co už notoricky znají. Je ale dobré, když vidíte, že reagují i na písničku, která je nová – to znamená, že  je dobrá, protože to není taková ta reakce: „Jé, to znám, to je to, co jsem slyšel dvacetkrát za den v rádiu a proto budu křičet,“ ale je to o tom, že ten groove nebo text člověka strhne.

cover-iview2

Upozornil na sebe v roce 2007 vítězstvím v soutěži Česko hledá písničku, následným vítězstvím v písničkářské kategorii na Zahradě 2008 a získáním autorské Porty 2008. „Na svoje první vystoupení si už nepamatuju.“ FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Hrajete raději notoricky známé písníčky, nebo spíše ty nové, které ještě nemáte ohrané?

Já myslím, že nás baví celý playlist, jak ho teď máme postavený. Přece jenom si už můžeme dovolit míchat repertoáry ze tří desek, takže už to může být naše bestovka. Nemyslím ve smyslu bestovka, co bychom nacpali na CD, kdybychom točili bestovku, ale bestovka, co baví nejvíc hrát nás.

Zmínil jste se o novém CD. Bude podobné jako dvě předchozí, nebo máme čekat něco zcela nového?

Myslím, že od každého trochu. Samozřejmě tam bude poznat můj rukopis, ale nejsou to tolik sociálně-společenská témata, tohle CD je víc o partnerských vztazích. Ale změny nejsou jen v textovém ranku, deska bude kytarovější, než byla ta minulá. Také se na ní zpívá víc, než na předchozích desce. Je to poměrně pestrá směsice stylů, akorát mícháme jiné styly, než jsme míchali na  předchozí desce. Zatímco na minulé byly nejvíc vlivy popu, tady budou vlivy spíš poprocku. Cédéčko se bude jmenovat Láska, ale nečekejte tam milostné písně. Je to spíš o tom, že dneska každý chce být milovaný. A aby byl milovaný, tak si myslí, že musí být i slavný a bohatý. A aby byl slavný a bohatý, tak na cestě za slávou a bohatstvím je ochotný vzdát se všeho, včetně té lásky, kvůli které to dělal původně. A o tady těch lidech jsou jednotlivé texty.

Xindl X_picture

„Myslím, že je výhoda, když je člověk už hotovější osobnost. Hned tak se z něčeho nezblázní a nenechá sebou tolik mávat.“

Byl byste ochotný vzdát se lásky kvůli slávě?

Já ne. Proto to do lidí prudím. Mohl bych takový být, ale byly by to postavy Xindlů, které vychází z toho, jaký bych mohl být, kdyby…

Jaký byste byl, kdybyste si mohl vybrat?

Já se pokouším být takový, jaký chci být.

Takže byste na sobě nic neměnil?

Ale tak asi měnil. Ale to, co bych na sobě měnil, se pokouším měnit.

A co to je?

No, teďka už vlastně skoro nic, už jsem skoro dokonalý. Už bych jenom potřeboval novou páteř.

Baví vás styl života, který jste coby umělec nucen vést, přestože si svou daň vybírá ve zdraví?

Není to procházka růžovou zahradou, ale to je tím, že jsem si z koncertování odrovnal zdraví. Člověk si říká, že jsme mladí a moc to zdraví neřeší, ale loni na podzim jsem po koncertech třikrát zkolaboval. Odešly mi ruce, přestal jsem slyšet na jedno ucho a mám záda v háji. Začal jsem sice zase slyšet, ale nemůžu hrát moc nahlas. Musím všude chodit se špuntama, i když jdu na koncert nebo jen do kina. Kvůli tomu, jak moc jsem cvičil, ještě pořádně nemůžu hrát na kytaru. Člověk se přepíná a říká si, že tady ty věci nejsou důležité, ale ony jsou.

cover-iview3

Fotí se nerad. „Je fajn fotky mít, ale nebaví mě ten proces a aranžování – stoupni si sem, dej ruku takhle.“
FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Na předchozím CD v písni Anděl zpíváte, že v kapse máte lubrikační gel, dále máte píseň Styky a po ní následuje Mindráček. Navazují písničky na sebe a je v nich skrytý příběh?

Všechno to jsou úseky z mého života a z životů lidí, co se pohybují kolem mě. Zatím písničky nebyly koncipovány do nějakého celku. Uvidíme, třeba mi to časem vytvoří nějaký oblouk a kromě toho, že písničky seřadím do playlistu, tak k nim udělám i příběh. Ale zatím to jsou spíš jen jednotlivé písničky. V podstatě je to podobné, jako bych psal povídkovou knížku a každá ta písnička je povídka, která vypráví o jednom charakteru.

Umíte si dokonale hrát s češtinou a vaše texty jsou nápadité. Vznikají ve dnech, které si označíte v diáři, nebo čekáte na nápad?

Teď už jsem dospěl do fáze, že když píšu pro jiné lidi, musím si do diáře psát kolikátého od kolika do kolika budu psát text pro tohohle člověka, protože jinak by se mi tam nacpaly rozhovory nebo jiné aktivity. To je nevýhoda toho, že člověk, kromě toho, že si zpívá, musí spoustu oželet a spoustu věcí v přeplněném diáři zařizovat. Potom už je málo místa na tvorbu. Takže si to musím psát do diáře, hájit si prostor a vědět, že když mám někomu napsat text, tak to musím opravdu napsat za den, a když je nějaká melodicky těžká nebo dlouhá písnička, dát tomu třeba dva dny. Většinou to dělám tak, že si pouštím tu písničku dokola, dokud mě nenapadne nějaká věta, od které se odrazit. A z té jedné věty nechám vzniknout téma. Většinou to není, že poslouchám a říkám si, že tohle by bylo dobré o tomhle a o tomhle, ale nechám mozek proudit a nějaká věta, co mi pasuje třeba na zpívanou větu je už něco, čemu by se dalo říct slogan. Řeknu si, že tahle věta do té písničky pěkně pasuje a tím pádem máme téma a můžeme psát dál.

DSC03890

Focení bylo dovoleno jen od šňůrek od mikiny směrem nahoru. „Pod tím už jsem zaflákanej, tak bych si ji musel sundat,“ vysvětluje. FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

V současné době máte hodně aktivit. Nedávno jste spolupracovat s Eddie Stoilowem na písni Elita,  napsal jste text Gabriele Gunčíková a Alžbětě Kolečkářové, věnujete se i divadlu. Jak to všechno zvládáte?

Kdybych měl psát texty nebo písničky jen pro sebe, tak to není moc velká výzva. Přece jenom napsat 12 písniček za dva roky, to máš 1 písničku za dva měsíce – to bych se docela hodně flákal. Ale zase abych napsal třeba 300 písniček pro sebe, to už by asi mým fanouškům začalo docela lézt na nervy. Když píšu pro jiné lidi, je to dobré v tom, že tam jsou podněty. Jednak máš představu, jak to bude znít, když to ten interpret bude zpívat, nebo máš muziku od někoho jiného. A tam je právě výhoda toho, že už je tam existující muzika nebo zadání, takže člověk se už pohybuje v nějakých mantinelech. Pro Richarda Müllera jsem psal muziku na jeho text. Text tě ovlivní, jak to máš napsat. Samozřejmě je hodně práce stíhat toho tolik, ale člověka to hodně nabíjí podnětama. A čím víc má člověk podnětů, tak tím líp to potom zvládá.

Píšete texty raději pro sebe, nebo svoje slova raději nabízíte druhým?

Jak kdy. Já myslím, že to jsou hodně jiné disciplíny. Nerozlišuju psaní pro ostatní a pro sebe. Spíš rozlišuju, jestli píšu na cizí muziku, nebo na svoji, protože je to úplně jiná disciplína. Když už máš muziku, píšeš něco, kde už máš jasné zadání a už z té muziky máš představu, o čem ta písnička bude. Je to podobné, jako když jsem teď psal pro divadelní představení Plantáž. Tam nejenom, že byly muziky, ale už jsem věděl i divadelní scénu, ve které se to bude odehrávat. Takže bylo jasné, o čem písnička bude.

DSC03931

Hra Plantáž, pro kterou skládal texty písní, se hraje v pražském divadle Na Prádle. FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Vzpomeňme na vaše začátky. Při vašem prvním televizním vystoupení, které probíhalo ve studiu ČT24, jste zpíval slova písně Anděl „…jsi holka divoká a padla jsi mi do oka a orgasmy předstíráš, že bys měla dostat cenu Alfréda Radoka…“ přímo do očí moderátorky, která vypadala značně zaskočeně. Jak na celou situaci vzpomínáte s odstupem času?

(Znatelně se usměje a nadšeně s hlasem vysvětluje) To bylo moje úplně první televizní natáčení. Je to už strašně dávno. Já jsem vešel do studia a jenom mi říkali: „Nekoukej do kamery, koukej na moderátorku.“ Mě samozřejmě nenapadlo, že to nevztahují na tu písničku, tak jsem se poctivě držel instrukcí. Chudák slečna moderátorka tam rudla, rudla, až byla úplně rudější, než celá komunistická strana Čech a Moravy.

Vy jste situaci zvládl?

Já to zvládnu vždycky. Xindlové přežijou všechno.

Zvládáte takhle bravurně i nečekané situace s fanoušky?

Myslím, že je to hodně různé. Asi každý, kdo dělá tohohle koníčka, tak se setká jak s fanynkama, se kterými má smysl se o písničkách bavit. Zajímavá komunikace je i s těma, co jsou vyloženě šílené. Dopisy od nich jsou na hranici stalkingu a člověk začíná zvažovat, jestli se spíš nemá bát o svoje zdraví. Ale zatím ještě nikdo kudlu nevytáhnul, tak čekám, kdy to přijde.

DSC03968

Nejčastěji ho vidíte s vážným pohledem. „Mám takovou image, je to něco jako medvěd. U toho taky nevíš, jestli se usmívá, nebo mračí.“ FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Kdo tvoří jádro vašeho fanklubu?

Je tam Jarda, je tam Pepa, Franta… Beru jako čest, že publikum je docela věkově různorodé. Připadá mi dobré, že moje písničky jsou univerzální, každý si na nich něco svého najde a že se můžou líbit jak mladým lidem, tak i lidem, co jsou o generaci starší.

Mediálně známějším jste se nestal, jako někteří vaši kolegové, když vám bylo zhruba dvacet let…

(začne si pobrukovat)…už mi není ani dvacetpět, i když to moc krásná léta jsou, nebral bych je ani…No, i když možná jo.

Berete jako svou výhodu, nebo nevýhodu, že jste do tohoto světa vstoupil až  jako dospělý, neuměl komunikovat s médii a přitom se to od vás očekávalo?

Naopak si myslím, že jsem věděl víc do čeho jdu a víc jsem uměl komunikovat s médii, než kdybych do toho vpadnul někdy v 15. Pohyboval jsem se v tomto prostředí, ale v jiných oborech. Ať už to byla scénáristika nebo práce pro reklamu. Myslím, že je výhoda, když je člověk už hotovější osobnost. Hned tak se z něčeho nezblázní a nenechá sebou tolik mávat. U těch interpretů, co se jim povede úspěch v poměrně hodně nízkém věku, je strašně snadné, aby člověk sklouznul do něčeho, o čem potom za rok, za dva zjistí, že je něco, co vůbec dělat nechtěl. To se mi dařilo ohlídat líp právě proto, že jsem do toho vpadnul už jako starý dědek.

DSC04817

Odrovnal si zdraví a nemůže hrát na kytaru. Vystupuje ale s kapelou. „Na samostatných koncertech vystřídáme poměrně hodně nástrojů a hodně různých barev.“ FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Vystupujete raději na velkých letních festivalech, nebo v klubech pro menší počet lidí?

Asi jak kdy. Na festivalech mě baví, že je to kratší čas, do kterého se člověk dokáže zkoncentrovat a jde do toho s o to větší energií a s takovým nasazením, se kterým by třeba dvouhodinové vystoupení neutáhnul. Ale je nevýhoda, že kolikrát člověk na festivalu má krátký čas na zvukovku, nenazvučí se optimálně a nemůže tam tolik střídat nástroje. Člověk nemá čas si to pořádně připravit. My si zakládáme na tom, že na samostatných koncertech vystřídáme poměrně hodně nástrojů a hodně různých barev a nevím, jestli je reálné přijet na festival zhruba ve čtyřech, v pěti lidech s dvanácti nástroji.

Míváte při vystupování trému?

Ne, já nikdy neměl trému. Jsem typ tichého introverta, co když vyleze na jeviště, stane se z něj jeho přesný opak – excentrický extrovert až exhibicionista. Takže tréma nikdy nebyla mým problémem. Možná spíš ten nedostatek trémy.

To může být výhoda…

V podstatě jo. Dá se z toho udělat styl, že se člověk nebojí ničeho a může udělat na jevišti sebevětší pitomost.

Pamatujete si na nějakou velkou pitomost?

Jo. Jednou jsem začal na jevišti rozdávat peníze. Přišlo mi, že koncert není úplně ok, tak jsem zakřičel: „A za tohle nám ještě platíte? To my bychom měli platit vám,“ a rozházel jsem mezi lidi obsah celé peněženky, kde jsem měl honoráře pro celou kapelu.

Hodláte to někdy opakovat?

(zamyslí se) Nikdy neříkej nikdy. Přece jenom už potřebujeme lidi nalákat. Tak třeba přijdou s vidinou, že za to dostanou zaplaceno, když už člověka nenaláká muzika.

V soutěži ČeskoSlovensko má talent, kde jste vystupoval v duetu Láska v housce společně s Olgou Lounovou, jste v přímém přenosu změnil text písně na „…nabízíš mi talent v housce, během týhle frašky pro rychlokvašky..“. Byl to momentální nápad, nebo předem připravený tah?

Vystoupení bylo domluvené docela dlouho dopředu s tím, že bude s celou kapelou. Já jsem večer před tím zjistil, že to prý najednou s kapelou nejde a že to musí být na playback, což mě docela vytočilo. Člověk je v blbé situaci. Přijít tam a odzpívat to na playback je trapné, protože já nerad dělám takovéhle věci. Zrušit to je taky trapné, když už na to proběhlo v televizi několik upoutávek a někteří lidé na to budou koukat třeba jen kvůli tomu. Tak jsem na tu písničku aspoň vymyslel úplně alternativní text, který jsem se pak celou noc učil. Nebyl jsem si ho schopný zapamatovat, tak jsem tam aspoň změnil tenhle kousek, což hodně lidí naštvalo.

Naštvalo to vedení Primy?

Ani ne. Myslím, že vedení to naštvalo jen na oko a byli rádi, že se kolem soutěže aspoň něco děje. Ale spíš to naštvalo lidi s tím, že se navážím do soutěžících, což tak úplně myšlené nebylo. Samozřejmě to, že ze soutěže vyleze spoustu rychlokvašek, je pravda, ale nebezpečím je právě to, že ti lidé jsou mladí a snadno se nechají semlít a nastrkat do něčeho, do čeho ani nechtějí. Zas na druhou stranu to neznamená, že by ze soutěží nemohli vyjít kvalitní interpreti, jako třeba Aneta Langerová, i když jich takových zatím moc není. No, uvidíme, jestli třeba z Gábiny Gunčíkové nebo Bětky Kolečkářové, u kterých zatím trošku věřím, že by z nich mohly vyjít stálice, se nestanou právě jen rychlokvašky.

DSC04498

„Jsem typ tichého introverta, co když vyleze na jeviště, stane se z něj jeho přesný opak – excentrický extrovert až exhibicionista.“ FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Chtěl byste někdy zasednout v porotě talentové soutěže?

To mám naplánováno až na pozdější věk.

Co všechno budete zvažovat při rozmýšlení, zda potenciální nabídku přijmout?

Musel bych to důkladně zvážit. Byla by škoda, kdybych něco takového vzal a potom kvůli tomu neměl čas na koncertování, které je pro mě větší prioritou. Mohlo by to být zajímavé, i když je to vždycky napůl o tom… No, nebudu se to do toho zaplétat.

(minuta ticha)

V podstatě stačí, co jsem k tomu řekl. Může to být zajímavá zkušenost. Je to dobré pro sebepropagaci, ale pak je problém, když člověk najednou zjistí, že dělá neustále nějaké promo a na to, na co dělá promo, mu už nezbyde čas – čili na tu tvorbu, čas na psaní písniček, nahrávání desek a sem tam i na nějaké koncertování.

Jaké to bylo, během vašich začátků, vidět naskakovat čísla počtu zhlédnutí klipu Anděl, počítal jste s tím?

Bylo to překvapení. Já jsem věděl, že ta písnička funguje, bodovala i na Bandzone, což je ale spíš alternativní server pro ty ještě neznámé kapely. To, že to začalo hrát rádio, už bylo samo o sobě dost velké překvapení. A to, jak se s tím svez internet, to samozřejmě taky. Ale je to spíš o tom být ve správný čas na správném místě se správnou písní. Člověk nemůže brát jako samozřejmost to, že tohle zafungovalo u Anděla, tak teď budeme všechny věci dělat stejně. To by asi lidi brzo začalo s*át.

Díky této písni jste prorazil. Jak moc se vaše představa showbusinessu shoduje s tím, jak jste jej poznal?

Je to úplně stejná špína, jak jsem si to představoval.

Co je na tom nejhorší?

To vám neprozradím, tím si musíte projít sami, abyste to zjistili.

DSC04142

Dříve pracoval v reklamní agentuře. „Myslím, že moje písničky jsou známější, než moje slogany.“ FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Berete za nutné zlo například i to, když vás na ulici zastaví lidé s tím, že chtějí váš podpis?

Není to nutné zlo, když to lidé myslí upřímně. Jsou dvě skupiny lidí. Někdo si řekne jen „Hele, známej obličej, chci podpis,“ a v podstatě je to někdo, kdo si ode mě, kromě jedné písničky, ani nic nevybaví. Ale pak jsou lidé, kteří opravdu moje písničky znají, což je větší radost – přijdeš na koncert a lidé si s tebou zazpívají nejen Anděla a Lásku v housce, ale i další věci. Říkám si, že je super, že lidi moje písničky baví natolik, že si je pamatují. A je to dobré v tom, že jak už jsem starší člověk a texty zapomínám, tak nepotřebuju čtecí zařízení – jen odezírám, co lidé zpívají. Ale myslím, že nejlepší na vniknutí do showbusinessu je, že tam jsou i ti lidé, kteří jsou čistí a nezkažení, jako třeba Michal Hrůza, Tomáš Polák, nebo i jiní, se kterými jsem měl tu čest spolupracovat, bylo to zajímavé a byla to zábavná spolupráce. Kvůli takovýmto spolupracím je radost se v tomto světě pohybovat.

Myslíte, že mediálně známější lidé mají těžší najít si lásku, kvůli tomu, že je na ně upřena pozornost ostatních?

Myslím si, že jo. Mediální pozornost vztahy hrozně ku*ví, což je důvod, proč momentálně o svém vztahu veřejně nemluvím a nepokouším se ho medializovat. To už jsou chyby, ze kterých jsem se poučil.

Svoje soukromí si hodně chráníte. Právě i kvůli tomu nevystupujete pod svým vlastním jménem?

Určitě je pro každýho jednodušší zapamatovat si Xindl X, než zapamatovat si Ondřej Ládek, protože to je hodně zaměnitelné. To je asi hlavní důvod. Druhý důvod bylo to, že jedna věc je mít písničky a repertoár, ale druhá věc je nějak to podat a komunikovat mezi písničkami. To, že si člověk vytvoří postavu, je pro začátek hodně určující. Může se schovat za alter ego a hraje roli, což je hodně osvobozující. Člověk může říkat historky ze svého reálného života a tvářit se, že to ve skutečnosti vůbec není pravda, že to ve skutečnosti zažil někdo jiný.

DSC04106

Videoklip k písni Anděl se stal nejsledovanějším český videem na Youtube s více než 7 000 000 přehrání. „Spousta lidí si vybaví třeba i Lásku v housce. Myslím, že určitě nejsem brán jako autor jediného hitu,“ říká. FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Nakolik jsou Ondřej Ládek a Xindl X rozdílné postavy?

Jsou to dvě různé postavy, které mají výrazné průniky ve svých životech, ale nejsou totožní. Jako Xindl X můžu říkat co by kdyby. A potom, až mi bude třeba 60, už budu říkat jenom reálné historky z reálného života. Ale do té doby si to člověk musí odžít.

Čeho do té doby chcete dosáhnout?

Myslím, že vytyčený cíl nemám… Snad ještě udělat pár dobrých desek, aby si je lidé kupovali. To je asi největší meta. Ocenění jsou sice fajn, ale rozhodně to člověk nedělá kvůli nim. A jinak klasika – zasadit syna, vychovat strom, postavit dům.

Je už něco z toho splněno?

Ne. Jak říkám, já si teďka osobní život nechávám pro sebe.

Máte v životě nějaké vzory?

Člověk má vzory ve svých rodičích. To jsou největší vzory, ze kterých může reálně čerpat. Ale co se muziky týče, tak mě hodně v tom, co si vybírají za témata a jak je umějí formulovat ovlivňovali čeští písničkáři, ať už Karel Plíhal, Jarek Nohavica nebo Slávek Janoušek. Je důležité být výraznou osobností a kašlat na to, co si o vás myslí ostatní a být svůj. Nejde to říct si, že chci být jako tady tenhle, ale jde spíš o to říct si, že chci být jiný, než tady tenhle, tady tenhle a tady tenhle a umět si za tím stát.

ŘÍKÁ SE O NĚM…

…že se zásadně neusmívá

Navenek je to pravda. Když s ním mluvíte, málokdy se mu pohnou koutky úst směrem nahoru. Ironii tak poznáte jenom díky změně hlasu, která ale není vždy patrná. Občas tak nevíte, zda to, co říká, myslí opravdu vážně. Slovíčkaření si nenechává jen to textů písniček, oživuje s ním i běžnou řeč. Hovoří s nadhledem a rozvážně. Mnohdy hledá ta správná slova a opravuje se. Při rozhovoru má pohled sklopený k zemi a mluví potichu. Na image si nezakládá a vyčuhující bederní pás neřeší. Mnohem podstatnější pro něj je, jestli mu nepokládáte soukromé otázky, o těch mluví nerad. Přes to všechno z něj čiší rozhodnost, vtip a jistota znejistit druhého.

DSC04184

Pokouší se být takový, jaký chce být. FOTO: Pavel Klement pro Zazdi.cz

Categories: Rozhovory

Napsat komentář